Časoprostorový horizont - 7. část - Rvačka

Vcházíme do vetešnictví. Na první pohled tato místnost nezapadá do této doby, ale pofiderní vizáž prodavače s neonově růžovými vlasy, nás opět vtahuje do budoucnosti. Myslím si, že některé věci by se dali použít ke znovu zrození našeho stroje. Popravdě bych se raději vrátil domů, proto přemýšlím nad věcmi, které potřebujeme k cestě domů. "Tady jsou fakt staré krámy". Prohlásil Daniel.
"Nazdárek lidé, mohu vám nějak pomoci?" Zeptá se nás přátelský hlas prodavače, který se opřel lokty o římsu starého krbu.
Chvíli zíráme na jeho černý, dlouhý hábit, který mu končí u pat a nevydáme ani jedinou hlásku.
"Hmmm...." Broukne nervózně Jane.
Chlápek se na nás dívá vykulenýma očima a neustále přežvykuje žvýkačku. Připomíná mi jednu lamu v zoo, ve které jsme byli před dvěma lety:

Ano, přesně takto vypadá tento týpek. 

"Sakra lidi, co to máte na sobě?!" Vykřikne prodavač a smíchy se chytne za břicho.

Nechápavě se koukáme na sebe. "On má co říkat, sám vypadá jako kdyby pracoval v cirkusu". 

"Zajímáme se o prastaré věci z minulosti." Zalžu.

Chlápek se pousměje a odejde k pokladně, zatím co my si povšimneme obrazu visícího nad starou skříní. Z obrazu mává pět lidí, kteří jsou podobní nám, akorát jsou mnohem starší. 

Ptám se prodavače: "Mohu se zeptat, kdo jsou ti lidé v tom obrazu?" 

"Kámo," pohodí hlavou "ty si myslíš, že vím o nějakých sockách z minulosti?" 

"No...já.." 

"Si myslím". Skočí mi do řeči.

Takhle naštvaný jsem ještě nikdy nebyl. Nejraději bych mu hlavu odpálil baseballovou holí, která by mu odletěla až do San Francisca. 

"No, my už radši půjdem". Rychle se otočíme a rychlou chůzí odejdeme z vetešnictví, zatím co prodavač namyšleně kouká za námi.

"To byl dement" Prohlásí Jane.

"Lidi, já mám hlad. Pojďme se někam najíst". Nabídne David. 

.....    

Procházíme ulicemi a hledáme nějaký Fast food. Hladovělý David, by nejraději někoho z nás snědl. Zastavili jsme před reklamou na jídlo. Píše se se tam, že nejbližší Fast food je 250 metrů daleko. 

"Koukej!" Řekne Daniel a ukáže doprava do temné uličky, kde si pár týpků podává jednoho kluka. 

"Nechte mě bejt!" Vystrašeně vykřikl ubohý chlapec.

"Co pak? Už se bojíš, aniž bychom ještě začali Toby?!" Ptal se ho jeden tyran.

"Hej! Nechte ho být!" Prohlásím

"Prosím vás děti, vy se do toho nepleťte!" Prohlásí jeden zvrhlík.

"Říkám to naposledy, nechte ho být!" Opakuji, když v tom si David povšimne, že jeden surovec drží v pravé ruce koblihu a v druhé ostrý nůž. Hladovělý David vystartuje rychlostí blesku po muži s koblihou a metr před ním vyskočí do vzduchu s hlasitým hřevem. Rváč na něj zírá s doširoka otevřenýma očima a než si stihne připravit nůž, David ho svaluje na zem. Všichni se pustí do sebe. Jane, která chodila pět let na karate se vyhýbá pěstem týpka a v rychlosti ho chytá za ruku a přehazuje přes záda. Já jsem si vybral největšího svalovce. "Přemýšlej Ryane". Říká mi hlas v hlavě. Rychlost vždy vyhraje na sílou. Možná je silnější, ale když udeřím dřív, tak vyhraju. Rozebíhám se proti svalnatému muži a nastavuji pěst, která míří k jeho krku. Než se stihne vzpamatovat, už se svíjí na zemi a bolestí se chytá za krk, zatímco Daniel to schytává jednou ranou do hlavy. Zaslyšíme silné houkání. 

"Policie!" Zakřičím. 

Všichni se rozutečeme. Já s Jane skáčeme přes plot na cizí dvůr a v rychlosti utíkáme přes cizí zahradu. David, který seděl na mokré trávě a vychutnával si svojí koblihu, již sedí v policejní raketě a s ním šikanovaný chlapec. Daniel utíká všemi směry, avšak není rychlejší než robotičtí policajti a byl chycen. Jane přelejzá další vyšší plot a sedá si na vršek. Mé síly již nejsou dostačující k přelezení toho vysokého plotu a nechávám se dopadnout. 

"Ryane!" Vykřikla na mě Jane a skočila za mnou dolů.  

Pokračování příště....

Jak to dopadne s naší partou?

Dostanou se zpátky do minulosti?

Jaký trest bude na ně čekat?

To vše se dozvíte v dalším díle....