Časoprostorový horizont - 5.část - Budoucnost

S panikou v očích sledujeme jak Daniel mizí ve vortexu Černé díry. Síla táhnutí se zvyšuje a pomalu a nebezpečně se plížím k vypínacímu počítači. Stačí se k němu dostat a celý ho restartovat. Namáhavě zvedám své nohy v krocích, které směřují k systému. Vzdálenost od nás je již necelý metr, svízelně se natahuji pro červenou resetující páku. Mé prsty jsou jen pár centimetrů od ní, když v tom si zpomenu na Daniela. Pamatuji si tu chvíli, jak mi pomohl dodělat projekt o Newtonovi a jeho pokusech. Tehdy jsem byl hodně zoufalí a on mi pomohl. Převrátím se do zadu a padám na zem. Chytám se kovového stolu, avšak mé ruce se dlouho neudrží. Slyším vystrašené výkřiky.

"Pomoc!" Zakřičela Jane a ve chvíli se pustila a spadla do prázdnoty. 

Už jsme tu jen já a David. Dívá se na mě vyděšeným výrazem. Vidím jeho ústa se otevírat, avšak než mohu něco říci, David padá do portálu. Jako by se vše najednou zastavilo. S hrůzou sledují ten to strašidelný, černý otvor, který mi sebral mé jediné přátele. Koukám jak naše plány mizí v nekonečnu. Všechno okolo mne léta a naráží do sebe. Pomalu mířím se stolem rovnou ku otvoru, když v tom se stůl zasekne o díru v podlaze. Držím se pouhým malíčkem a mé nohy se vznášejí nad zemí. Najednou ucítím pronikavou bolest na pravém boku a pomalu s dřevěnou, těžkou židlí letím do prázdnoty.

.....

Všechno kolem mě se prohýbá. Připadá mi jako by byla gravitace padesátkrát větší. Kvůli vysokému tlaku, sem neslyšel nic, kromě hlasitého zvonení v uších. V rychlém otáčení se mi brzo udělalo špatně. Fantazie je omezená, jenom svou vlastní představivostí, řekl kdysi jednou jeden moudrý muž. My jsme dokázali nemožné. Vidím zelený flek. Pomalým tempem se ke mě přibližuje. Tráva. Konec šílené cesty.

.....

Ležím na trávě. Vedle mě se ocitne Daniel, David a Jane. Nevěřím svým očím a chci je hned obejmout, ale šíleným způsobem se mi motá hlava. Zezelenalý Daniel se předklonil a pozvracel špičku nohy Jane. Nikomu z nás se nelíbily jeho prapodivné zvuky. Při konci si Daniel utřel do rukávu pusu a narovnal se. Jane již zrudla vzteky a místo toho, aby nám kladla otázky, jestli jsme v pohodě začala šíleným způsobem řvát na Daniela. Daniel se slzami v očích ignoroval Janeiny neslušné nadávky a šokovaně se díval za nás. Nechápavě jsme otočili hlavu o 180° a uviděli jsme obří město z budoucnosti. 

Pokračování příště....