Časoprostorový horizont - 4.část - Černá díra

"Ryane ten šroub musíš zašroubovat opatrněji". Zakřikl mě Daniel.
Právě stavíme takzvaně "stroj" a Daniel mě neustále komanduje jako malé dítě. Polovinu práce již  máme hotovou, teď stačí jenom propojit ho s počítačem. Rozhodně tam musí být HDMI kabel, abychom vše mohli sledovat ve velkolepém Full HD a však nejdřív nesmíme zapomenout na důležité věci a až pak přidávat frajeřinky. Musíme připojit hlavní panel k počítači, který bude kontrolor před hrozbami. Sám jsem ho stavěl, a tak vím že bude fungovat. Napjatě ho připojuji a již očekávám skvělé výsledky, když v tom z kontroloru začnou prskat trysky a celý přístroj shoří.
"Tak asi na ten kontrolor zapomeneme" Prohlásí s úsměvem Janne.

Rain | Test

(Nikdy jsem na psychiatrii nebyla a nevím, jak to tam funguje. Toto jsou jen mé představy. No hate pls.)

Časoprostorový horizont - 3.část - Příprava

Opět se nacházíme v parku pod dubem, nyní ale na puntíkaté dece. Již máme plány stroje připravený, ještě musíme vymyslet kde to postavíme.

"Co třeba u nás v kůlně?" Nabídla Jane.

"To ne, dřevěná kůlna by nemusela ustát vysoký tlak ze stroje. Mohla by se zřídit na zem a naše celá práce by byla pryč. Sám sem to vypočítal a vypadá to že při spuštění se stvoří velká tlaková vlna". Odpověděl Daniel.

"A nebyl by špatný nápad použít tu starou školní knihovnu? Je tam dostatek místa a nikdo tam nebude". Navrhl jsem. 

Všichni se na mě podívali a odsouhlasili můj návrh.

Smrt...

Dneska jsem malinko experimentovala.. 

snad se vám to zalíbí... :) 

Mysterious Dream - 5.část - Dům v plamenech

Už je to nějaký ten den co jsem poznal Michelle. Ano ta dívka, jenž kterou jsem poznal v parku byla Michelle. Právě se nacházím u ní doma po obědě a bavím se s její rodinou. Tím myslím její matku, otce a jejího mladšího bratra, včetně její starší sestry. Sedíme na čisté kožešinové sedačce a bavíme se o tom, co nás baví. Jsou to tak milí lidé.
"Už je čas abych odešel" řeknu.

Rain | Vzpomínání

Tik. Ťak. Tik. Ťak.
Již mě začíná unavovat počítání vytrvalého tikání kyvadlových hodin, které mi již přes půl druhé hodiny nelítostně demolují uši a ničí podstatu vědění toho, že existuji. Pořád jen tik, ťak, tik, ťak... Jak neúnavné...
Neklidně se koukám okolo sebe, ale nevidím téměř nic. Vlastně, abych řekla pravdu, vidím jen malé zářivé světýlko, jež mne bije do očí a přivádí mě do nelibých pocitů. Polétává přede mnou, ale nijak se nepohybuje. Jen se tiše vznáší a dívá se do mého nitra.
Ocitám se vedle své matky a otce. Na návštěvu k nám přišla teta Anna. Sedíme u našeho vysokého stolu, rodiče a Anna si dopřávají ledovou kávu, zatímco já se láduji mandlovou zmrzlinou se šlehačkou. Táta právě pronesl vtip a všichni se smějí... I já. Nadšeně kopu svýma malýma nožkama do nohou stolu a sleduji sojku, která se právě usadila na nejvyšší větvi jabloně, jenž se již dlouhá léta pyšnila výškou na naší zelené zahradě. Vždy mne zajímalo, proč nespadne dolů... Je přeci tak vysoko!

Časoprostorový horizont - 2. part - Sjednocení

Neprodleně se podíváme z okna. Září na nás oslepující světla.
"Co to je?" Ptám se.
"Vyjděte z domu s rukama nad hlavou, nebo budeme nuceni vstoupit"
Stojí před námi dvacet policejních aut.
"Přišli na nás" Vykřiknu.
Všichni včetně Davida vycházíme z domu s ohromným strachem. Vrhá se na nás pět policejních týpků. Tahají nás za paže přímo do obřího policejního auta. Třískli s dveřmi.
"Kam nás vezete?" ptá se David.
Všichni nás ignorují. Před námi i za námi jsou všude policejní auta.

Časoprostorový horizont - Nabourání do NASA

Rozhodli jsme se s adminkou Sarah vytvořit společný projekt. Něco velkého. Ještě pořád to zlepšujeme. Snažíme se zachytat všechny, dokonce i ty nejmenší detaily. Půjde o společný děj. A začínáme...:

Jmenuji se Ryan Sullivan. Je mi 19 let. Narodil jsem se v New Yorku. Vyrůstal jsem v uzavřeném rodinném kruhu. Na základce ani na střední jsem nebyl žádný oblíbenec. Měl jsem tam pouhých pár známých s kterými se již nestýkám. To byli ti, kteří vydrželi mé neustálé mluvení o matematice a astrofyzice. Dokud jsem nepoznal ty nejúžasnější lidi - Jane, Davida a Daniela. S kterými jsem se seznámil na Yaleově Univerzitě v New Havenu. Získal jsem nejen stipendium, ale i tyhle úžasný lidi, s kterými jsme chtěli učinit velký projekt. 

Rain | Poznávání

Počkat! Co to mělo být? Co vyrušilo můj poklidný a bezstarostný tok myšlenek?
Neprodleně jsem vyšplhala na parapet a opřela jsem se o sklo, které na sobě nosí stovky otisků prstů, starých i několik měsíců, nových jen pár hodin. Na okně je vidět pára stvořená ohřátým dechem, jež porušuje jediná výkřivka stvořená mým nosem připlácnutým k onu studivému sklu. Bílé punčocháčky, které se již od pradávna chlubily tím, že byly mými oblíbenci, měly teď ušpiněná kolena, ale to mi nevadilo. Hlavní bylo to, co jsem slyšela zvenčí.
Rozčileně se koukám ven po uzavřeném a šedém areálu této vysoké budovy. Staré, ztrouchnivělé lavičky na sobě nechávají ležet potůčky, jezírka i široká moře. Všechny vytvořené z miniaturních kapiček vody, které se na zem snášejí jako nádherné holubičky, které právě uviděly lákavou kupičku slunečnicových semínek. Znenadání mne něco, co mi spíš připadalo jako havraní křídlo podivné sivé barvy, upoutalo svým mihnutím. Ihned se kouknu dolů na stěnu budovy obrostlou břečťanem, znetvořenou škrábanci a překypující různými nápisy, které se každý rok přemalovávají bílou barvou, ale není to nic platné. Nápisy se objevují znovu a znovu, skoro jako by byly se stěnou nerozlučně spojeny.

Něco o nás? / Something about us?

Konečně je to tu! Nový příběhy, vtipy atd... Naše tvorba začala! Ale ještě před tím bychom se vám chtěli představit. Takže první začnu u sebe... Jmenuji se...říkejte mi Andrew, je mi 13 let. Moje kolegyně se jmenuje.... říkejme jí Kik, je jí 17 let. Doufám že jste stejně natěšení jako my a budeme se snažit vás co nejvíc pobavit. Takže zatím....:)

Mysterious Dream - 4.část - Dívka mých snů

Nacházím se v čekárně u psychologa. Pozoruji za oknem ty krásně poletující ptáky a závidím jim.

"Další je Robert!"

Konečně mě vyvolali. Pochoduji si to kráčivým krokem rovnou do místnosti, těch plných divných tentononc. Posadím se na židli a říkám o svých problémech. Tak, a teď jsem se stal opravdovým bláznem. Raději bych teď ležel doma a hrál hry. Na to už je trochu pozdě. Je 16:50, ta chvíle slávy, kdy konečně mohu odejít.

                                                            ........

Procházím se kolem parku. Začíná se stmívat. Posadím se na lavičku a pozoruji hýbající se přírodu. Fascinuje mě, když se dívám na to, co dokázala stvořit sama matka přírody. Jsem takový milovník této stránky. 

"Už bych měl asi jít". Říkám si sám ze sebou.

Slyším hukot vrabců a začínám mít strach. Přeci jen je tma. Asi vám o svých problémech říkat nemusím. Mám skvělý důvod se bát. Utíkám ulicí, když v tom spatřím nádhernou dívku. Má dlouhé, hnědé vlasy a velké, kulaté oči. Krásná, štíhlá postava, ale ne tolik, aby z ní byla anorektička. Prostě dívka mých snů. Okamžitě se před ní zastavím. Strach jakoby neexistoval. Chci jí někam pozvat. Ale jak? Nikdy sem s nějakou holkou moc nemluvil. Na tož abych jí někam zval. Důležitý je udělat ten nejlepší první dojem. 

"Dobrý den". Promluvím na ní. 

"Dobrej".  Odpověděla. 

Co mám říct dál? Potí se mi dlaně. Jsem nervozní až po uši.

                                                             ......Pokračování příště....

|Jednorázovka | Zatracená

Co takhle kapku deprese s porcí upíra a dívky?
Nebudu dále vykecávat, stejně vás moje keci nezajímají.
Hezké čtení.
Kikča
(Více v celém článku)

Jeden blázen navíc..

A protože i ostatní přispěli článkem, bylo na čase abych se tu ukázala i já no nemyslíte? 

The Hunger Games - Recenze

Spisovatelka: Suzzane Collins
Rok vydání: 2008
S celkovou jistotou si dovolím říct, že masová většina z vás jíž slyšela o "Hunger Games". I já jsem se zmocnila celé trilogie a s velkou chutí jsem začala číst.
Nejdřív obecně o všech knihách. Děj se odehrává ve Spojených státech (v příběhu "Panem"), kde je celá populace rozdělená na 14 krajů. Kapitol, 1. Kraj, 2. Kraj, 3. Kraj atd.
Ve škole se učí, že se všechny kraji vzbouřili proti mocnému Kapitolu - a byly poraženy. Celý kraj 13 byl vybombardován a ostatní kraje, které přežily, byly zlomeny pod nadvládou Kapitolu - a každý rok musí posílat jednu dívku a jednoho chlapce do zabijáckých her. Doslova.
Když jsem knihy četla, nemohla jsem od stránek odtrhnout oči. Četla jsem klidně i přes půl dne, jen abych věděla, jak děj bude pokračovat. Emoce se mi všelijak mísily: Vztek, smutek, radost...
Děj oplívá napínavým a dechberoucím příběhem, který stojí za to přečíst.
A navíc, pro ty, kteří neradi čtou, tu je i filmové vydání knihy - ale pozor, jako většina filmů se dějem trošku liší od knih!

Mysterious Dream - 3.část - Démon

Konečně jsem usnul. Co se stalo? Vcházím do metra plného lidí, když v tom si všimnu chlapa v černém oblečení. Do tváře mu není vidět, díky kapuci. Muž se ke mě přibližuje. Je mi dusno, až moc. Ohlédnu se.

"Kam všichni zmizeli?" 

Jsem tu jen já a ten chlapík co se ke mě přibližuje. Začínám mít strach. Nevím co dělat. Mám mu utéct a doufat, že mě nechytí? Tohle riskovat nehodlám, vypadá sebejistě. Celý se potím. Vzdálenost mezi mnou a jim už dělí pouhých 5 metrů. Co mám dělat?

                                                                             ....... 

Sundavá si jí. Sundavá si tu sedřenou kapuci. Vypadá....vypadá jako démon! Křičí na mě: 

"Roberte!"

Jak zná moje jméno? Vím jen to, že teď se mi něco stane a nebude to pěkné. Dívá se na mě svými špinavými, kulatými oči. Abych vám popravdě řekl. Mám husí kůži až na zádech. Řítí se ke mě! Nemohu utíkat. Moje nohy...! Nemohu s nimi hýbat. Řítí se ke mě.

                                                                             .......

Vyletím s křikem z postele. Oči mám plné slz. Přiběhla za mnou má matka.  Teď už si o mě musí myslet na 100%, že potřebuju psychologa.  Lehla si si a hlavu mi dala na můj klín a začala brečet. Opět proč? Proč brečí? Ptám se jí:

" Mami, co se děje?"

Nechtěla mi odpovědět. Nechápu proč. Tak se jí budu aspoň snažit uklidnit. Šeptám jí, že je vše v pohodě. Také sem jí nabídl, že bych rád navštívil psychologa. Nikdo s těmihle sny nechce žít a jediný způsob jak se toho zbavit je psycholog. 

                                                       .....Pokračování příště....

Rain - Představení | Introduction

Kap. Kap. Kap.
Sedím na špinavém parapetu okna, který dlouho nikdo ještě neoprášil. Opírám si záda o stěnu, jež by měla být bílá, ale skutečnost je jiná. Kdybych řekla "bílá", musela bych tím myslet velmi šedě zašpiněnou omítku, na kterou musel téměř každý člověk, jenž kolem ní prošel, položit své zamaštěné ruce od "zdravého oběda".
Kap. Kap. Kap.
Sleduji ty malé, kulaté, oválné, někdy i hranaté kapky, jak si prodírají svou cestu skrz dýmový oblak mlhy. Pod okapem této vysoké budovy se udělala louže, ne taková ta malá, do které skočíte, a hned se vypaří jako kapka džusu na rozpáleném chodníku za horkého letního dne. Taková, do které když skočíte, vaše holinky - které jste si s trochou rozumu vzali, než jste šli dovádět ven - se po lýtka ocitnou pod závějem měkké, bahnaté přikrývky. Muselo pršet hodně dlouho.
Kap. Kap. Kap.
Lhostejně se kouknu po tom malinkatém, ponurém pokoji... Proč? Je tam stejně pořád jen to samé. Kovové tyče s matrací přožranou moly, které mají představovat postel. Vysoká dvoukřídlá skříň ze dřeva, na jejíž nohách se pokojně rozprostírají malé ostrůvky zelené, mně dobře známé houby, zvané plíseň. Před nohama postele leží bíla, možná tělově bílá rohožka z hrubé vlny. Aspoň ta je čistá, nevím, jak se mi ji mohlo podařit udržet vypadat tak nově. Dveře uprostřed stěny naproti oknu vypadají, jakoby byly vytvořeny z nějakého tvrdého a silného materiálu. Zajímalo by mě proč.
Kap. Kap. Cák.

Mysterious Dream - 2.část - Tajemství

"Kde to jsem?"

Probouzím se na nemocničním lůžku. Teď to rozhodně sen není. Pokoj je středně velký. Je tu malá televize s ovladačem na nízkým stolku. Pomalu se otáčím když v tom spatřím matku, jak sedí na stoličce. 

"Co jsi zase dělal?" Ptá se matka a jde mě ihned obejmout. Pokud by někdo nevěděl, moje matka se jmenuje Elise.

"Někdo u nás byl mami. Viděl jsem ho. Byl to démon". Zhluboka odpovídám.

Matka ke mě přistoupí s brekem. Nevím proč. Chci se jí zeptat, když v tom přijde sestřička. Začne mi brát krev. Já měl vždycky strach z jehel, vždy jsem se pral se sestřičkou a brečel jsem.. Z toho se asi už nevyvlíknu. Moje matka odchází s pláčem. Nechápu vůbec proč a chci se jí zeptat, ale už je pozdě. Matka je dávno za dveřmi. Nevím kam šla, ani kdy se vrátí.

                                                                        ......

"Konečně jsem doma". Říkám si.

Máma usnula na sedačce, tak jí raději nebudu rušit. Musí si o mě myslet, že jsem asi psychopat. Jdu se opláchnout do koupelny. Dívám se na sebe do zakulaceného zrcadla. Mám unavený oči. Asi si půjdu lehnout. Když v tom začne šílená bouřka. Věřte mi, i kdyby jste měli na sobě tři polštáře, v tomhle se usnout nedá. Pozavírám všude po baráku okna. Moje matka pořád spí. Ona je vyjímka. Matka usne i kdyby začali padat meteority. Matka to i tak přespí. 

                                                                        ......

Ležím v posteli. Poblikávají mi světla z té bouřky. Jak říkám, v tomhle se spát prostě nedá. Koukám do stropu a pozoruju velkou mouchu. Je asi stejně vystrašená jako já.  

                                                             ....Pokračování příště...

Nový admin / New admin

Já
Já
A zase já.
Ne teď vážně - Já, nechám se pojmenovat tímto procítěným jménem - Sarah, jsem byla poctěna možností být adminem na tomto mysteriózním blogu. Jsem pohlavím dívka - jak si už bystřejší z vás mohli povšimnout. Věk se odehrává okolo dvanácti let, ale jak mnozí tvrdí: "Věk je jenom číslo."
Jsem velice vážný člověk (tohle je věta, kterou u mě můžete očekávat, když mám celý můj obličej pokrytý ledovou vrstvou čokoládové zmrzliny). Vážně.

Mysterious Dream - 1.část - Pilot

Nacházím se v nemocnici na zemi. Dlaždičky mě studí do nohou.
"Jmenuji... jmenuji...jmenuji se Robert".
 Vstanu a podívám se do zrcadla na druhé straně místnosti. Mám hnědé krátké vlasy a štíhlou postavu. Nevím proč tu jsem ani co tu dělám. Otočím se a vycházím z místnosti do čistě bílé, dlouhé chodby. Světla poblikávají a postupně zhasínají. Něco je špatně. Začnu utíkat za světlem a postupně se za mnou zhasínají obří světla. Vyleze ze mě panika a začnu řvát o pomoc. Tohle jsem viděl v hororech. Vždy se zhasnou světla a pak někdo zemře. Lehnu si na zem a říkám si...
"Je to jenom sen".
"Je to jenom sen".
 Přede mnou se zjeví záblesk. Probudím se u sebe doma v posteli. Můj pokoj vám moc popisovat nemusím. Je malý a skoro nic tu nemám. Jelikož žiju ještě s mámou, tak musím být potichu abych ji nevzbudil. Máma je těžce nemocná a skoro pořád spí. Tátu jsem nikdy nepoznal. Máma mi jako malému vyprávěla že můj otec byl trochu nenormální. Takovej zvláštní podle matky. Vždycky jsem ho toužil poznat.
"No, teď už asi neusnu", říkám jsi.
 Scházím dolů opatrně po schodech a jdu se napít mléka. Zničeho nic se přede mnou zobrazí strašidelná černá postava. Leknu se a sklenice s mlékem mi spadne na zem. Všude je mokro. Začnu řvát a snažím se utéct. Sklouznu po rozlitém mléku a omdlím na zem.
"Žijeme ve strachu z něčeho....z duchů".
 Mám sny že vidím tátu. Je mi podobný. Má hnědé vlasy a modrozelené oči jako já. Začne na mě mluvit:
"Roberte vzbuď se, prober se"
                                                 ...Pokračování příště...