Tik. Ťak. Tik. Ťak.
Již mě začíná unavovat počítání vytrvalého tikání kyvadlových hodin, které mi již přes půl druhé hodiny nelítostně demolují uši a ničí podstatu vědění toho, že existuji. Pořád jen tik, ťak, tik, ťak... Jak neúnavné...
Neklidně se koukám okolo sebe, ale nevidím téměř nic. Vlastně, abych řekla pravdu, vidím jen malé zářivé světýlko, jež mne bije do očí a přivádí mě do nelibých pocitů. Polétává přede mnou, ale nijak se nepohybuje. Jen se tiše vznáší a dívá se do mého nitra.
Ocitám se vedle své matky a otce. Na návštěvu k nám přišla teta Anna. Sedíme u našeho vysokého stolu, rodiče a Anna si dopřávají ledovou kávu, zatímco já se láduji mandlovou zmrzlinou se šlehačkou. Táta právě pronesl vtip a všichni se smějí... I já. Nadšeně kopu svýma malýma nožkama do nohou stolu a sleduji sojku, která se právě usadila na nejvyšší větvi jabloně, jenž se již dlouhá léta pyšnila výškou na naší zelené zahradě. Vždy mne zajímalo, proč nespadne dolů... Je přeci tak vysoko!
Pohroužena do svých myšlenek, nevšimla jsem si vanilkového dortu s čokoládovou polevou, který právě matka přinesla do naší prosluněné terasy.
„Mami! Mami! Můžu kousek dostat, že jo?" Vykřiknu rozčileně a zazubím se, abych udělala na všechny dojem. Mám to již nacvičené - kdybych se neusmála a jenom nevychovaně vřískla, pojali by to jako známku zdrzosti a já bych odešla s prázdnýma rukama. Matka se na mě vážně zadívá, ale pak se trošku usměje, pozvolna zakývá hlavou a potichu špitne: "To víš, že můžeš." Zaculím se a spokojeně se začnu dívat po celé zahradě. Nevím, proč jsem tak nadšená. Stejně by matka podlehla mému zářivému úsměvu.
Zadívám se na to místo, kde před krátkou dobou posedávala ta krásná sojka, ale v tento moment vidím místo ptačího peří jen malá chmýříčka. Kampak se poděla?
„Mamí? Kde je? Kde je ten ptáček?" Znepokojeně se kouknu za sebe, kde vidím matčin ostrý nůž pokrytý slabou vrstvou polevy a drobečků křehké oplatky. „... M-Mami?" Obraz vypadá strnule, jakoby zamrzl. Máma se na mě kouká svýma velkýma, vypoulenýma očima, plnýma... Hrůzy? Panenky má jako ze skla - zářivé, zvlhčelé, vytřeštěné. Vyskočím na nohy a zachytnu se její dlouhé sukně a škubnu. „Mamí! Řekni něco!" Uraženě se zamračím, ale když se kouknu na tetu a otce, kteří mají tentýž pohled jako matka, po zádech mi přejede ledový pot. Nikdo z nich nemrká, nedýchá, nežije.
Začnu nezastavitelně řvát. Tahle představa je šílená! Křečovitě se chytím za vlasy a koukám se dolů před mé nohy na poslední věc, která v mém osobním světě zůstala. Špinavý nůž.
„Meave, až napočítám do tří, chci, aby jsi se probudila. Jedna."
Padám na kolena a nekontrolovatelně se třesu. Je tohle pravda? Všichni jsou pryč. Zmizeli jako sakurové květy po jednom jediném týdnu. Nádherné. Půvabné. Ale brzy umírající.
„Dva."
Měla jsem je, ale teď mám jen krvavý nůž, na kterém znenadání přistálo malé, mrtvé, opeřené tělíčko. Někdo do ní zabodl nůž a teď pomalu krvácí. Za malou chvíli umře, stejně jako vše ve všech světech.
„Ti, kdo jsou sami, mají smutný život, ale nejsmutnější smrt.“
„Tři."
Prázdně se koukám na bílý strop nade mnou. Teoreticky je tak velký... Milionkrát větší než buňky, miliardakrát větší než bakterie... Ale když ho poměříme s jinými věcmi v našem světě - hladem, utrpením, šílenstvím, je vlastně docela malý. Kyvadlové hodiny odpočítávají.
Tik. Ťak. Tik. Ťak.
Žádné komentáře:
Okomentovat